Je třeba věci dokončovat

Je to věcí velkého množství nás, lidí. Mě nevyjímaje. Ano, je to tak. Načneme spoustu věcí, ale jsme netrpěliví a tak od nich odcházíme a pouštíme se do něčeho dalšího a dalšího a zase dalšího, aniž bychom tomu předchozímu věnovali potřebný čas a energii, potřebnou vytrvalost a píli a tak nedokončíme nic, jsme pak naprosto nespokojení, vykolejení a náš život nám připadá k ničemu. Jsme pak podráždění, nervozní a následně nemocní.
Je potřeba pochopit, že si to všechno děláme sami.
Prvním krokem je uvědomit si, že to tak máme, že nedovedeme věci dotahovat do konce, odkládáme je rozdělané a načínáme něco nového. Odkládáme je, protože se nám vlastně nechce věnovat jim dostatek energie a úsilí, odkládáme je, protože nás přemůže naše netrpělivost a taky lenost.
Dnešní doba je nesmírně uspěchaná a my jsme se naučili chtít mít všechno hned a když to hned nejde, vlastně jsme leniví pochopit, že vše potřebuje svůj čas, aby se to mohlo skutečně realizovat. Čas a trpělivost, čas a naši pokoru.
Vždyť i těhotenství trvá 9 měsíců, než se narodí nový život. A nejde urychlit. Neexistuje žádný způsob jak těhotenství urychlit a porodit třeba za měsíc. Opravdu to nejde. jednou jedna moje teta řekla, že nejlepším rozpoložením těhotné ženy je "klid indické krávy". A mě se tohle přirovnání moc líbí a dá se napasovat nejen na těhotenství, ale na cokoli, co děláme, tvoříme.
Dokud se nenaučíme věci dokončovat, nedojdeme nikam a budeme si připadat prázdní a vyhořelí. Budeme podléhat pocitům marnosti, budeme si připadat bezmocní a nakonec onemocníme.

Krásnějov...tohle je moje velké téma. Velké téma o netrpělivosti a neochotě pracovat na něm sice pomalu a dle možností, ale systematicky a stále. Vlastně jsem si uvědomila, že to tak mám od dětství a že jsem líná věcem věnovat patřičný díl energie a trpělivosti. Jako lvice bych chtěla, aby bylo všechno hned, aby mi to "vesmír" naservíroval ideálně na stříbrném podnose...no nejen Krásnějov, ale všechno.
Práskám na sebe věci, které bych ještě před nedávnem ani nešeptala, dokonce bych je jen velmi nerada přiznávala sama sobě. Jdu s tím ven, protože jsem si vědoma toho, že se v mém povídání mnohý jiný člověk najde a třeba to i jemu dojde, docvakne, uvědomí si, že to dělá úplně stejně a třeba mu to pomůže.

Krásnějov...velký sen. A protože mě asi i děsí, jak velký je, zastavila jsem se, protože mě vede strach a taky lenost. Strach, že nemám ty správné možnosti, strach, že je to jen sen a nikdy se nemůže stát skutečností, protože když to začnu hodnotit rozumem, dojdu právě k tomu. Lenost věnovat tomu všemu sebe, sebe celou a dýchat pro svůj sen. Ano, i tehdy, kdy budu dělat a skutečně trpělivě konat krok za krokem, když budu pro Krásnějov dýchat, i tehdy se může stát, že se nakonec nic nepodaří. Jenže když se do práce skutečně nepustím, ale opravdu skutečně, a nevyzkouším všechno co jen jde, když uteču aniž bych trpělivě, s klidem indické krávy, vyzkoušela každičkou možnost, když se do tvorby neponořím celou bytostí, nikdy se ani nedozvím, zda se vše mohlo naplnit a sen se mohl stát skutečností.
Víte, já ale nemluvím o snaze. Mluvím o skutečném konání. O zkoušení kudy cesta vede, kudy je možné jít a projít. Snaha vážně nevede nikam, snaha je slepá ulička. S oblibou říkám, že snaha ještě nepostavila jediný dům, že jedinou metodou je zvednout se a udělat to. Jistěže můžeme zjitit, že jsme nebyli dost zkušení a udělali jsme mnoho chyb a dům třeba i spadl. Pak je důležité se z chyb poučit a s klidem začít znovu. Poradit se s tím, který ví jak na to a znovu pohnout zadnicí a znovu se díla chopit a znovu to dělat, znovu to udělat. nesnažit se to dělat, ale skutečně to udělat. Postavit dům, postavit, vyrobit, namalovat, ušít...nepřestat dokud není dílo dokončeno. Nevzdávat se, ale také netlačit "na pilu". Když to nejde, zkusit změnšit tlak a vyzkoušet to jinak, ale nevzdávat to a neodcházet k něčemu jinému. Můžeme na chvíli od díla odejít, ale jen proto, abychom nabrali dech, abychom se otřepali z neúspěchu, abychom si odpočinuli. Ale neodejít od rozdělané práce na moc dlouho a držet si své dílo v pozornosti, i když se mu zrovna nevěnujeme přímo.

Důležité je nezlobit se na překážky, že je máme v cestě, ale brát je jako součást procesu, jako výzvu, jako prostředek k tomu, abychom ze svého díla mohli mít o to větší radost, když se nám ho povede skutečně dokončit. Každý dokončený krůček je úžasný důvod k oslavě, ale není důvodem k opuštění realizace celého díla.

Tak schválně! Dnes jsem poprvé hrábla do klávesnice, abych se s vámi podělila o své velké trápení se sama se sebou. Abych nakousla to téma, které opravdu, a řekla bych, že dokonce možná většina z nás, moc dobře zná. A pokud se netýká přímo konkrétně zrovna vás samotných, pak máte určitě nablízku někoho, kdo věci také nedokončuje a je netrpělivý a chtěl by všechno hned a teď a tady a basta a jak ne, tak to nemá cenu... Znáte to, že?

Možná sice své projekty dokončujete, a věřte, že je jedno jestli jde o upletení ponožek, nebo stavění domů, nebo o cokoli jiného, je to jedno, vyjde to nastejno, možná tedy ponožky dokončujete obě, ale když se vám někdo svěří s tím, že má nápad, zahrnete ho spoustou mluvení o tom že: "To nemá cenu", "Stejně se to nepovede", "Na to nemáš", "Víš kolik by to stálo?" a jiné podobné argumenty proč se do ničeho nepouštět.

Co kdybychom se společně domluvili, že argumenty se spoustou důvodů proč něco nedělat, něco nového a zajímavého, zapomeneme a budeme se vzájemně podporovat spíše větami: "Je to zajímavý nápad, bude vyžadovat hodně úsilí, ale stojí to za to.", "Tohle mě zaujalo a těším se jak budu sledovat jak Ti to půjde", "Snadné to nebude, ale má to cenu do toho jít"...nebo podobné neodrazující, ale povzbuzující věty?

Víte, nejde o žádný "zákon přitažlivosti", nebo něco podobného. To ani náhodou, na to hned, prosím, všichni zapomeňte. Jde o konání, o skutečné tvoření bez předčasného vzdávání se, o dokončování započatého díla.

Tak schválně! Sama jsem zvědavá nakolik jsem jen ve výkřiku do dalšího prázdna sebe sama, nebo naopak uvědomění si, že jsem doposud jen marně plácala do větru a opět upadla do lenosti, neochoty, pocitu marnosti a odložení rozdělaného "na někdy".

Plány by byly, momentální odhodlání taky. Tak schválně! Jak dlouho mi to vydrží?