Nejhorší je nedělat nic

Všichni ve svých životech řešíme spousty a spousty problémů. Ty se nevyhýbají nikomu, ani chudým, ani bohatým. Jenže rozdíl je v tom, jestli se necháme těmi problémy zatlačit do kouta a jen si stěžujeme na všechny a všechno, jak nic nejde, celý svět je proti nám, nic nefunguje a proto se nám nedaří. Nebo bereme problémy jako  výzvy a a neptáme se proč nastaly, ale ptáme se jak je vyřešit a víme i proč je řešit chceme.

Úspěšní lidé si uvědomují, že jejich úspěch tkví v tom, že se nezastavují, že nikdy neřeknou, že snaha je zbytečná, že se nestavějí do pozice oběti, ale vítěze.

Neúspěšní lidé mají často tendenci složit ruce do klína a prohlásit, že svět je stejně proti nim, že za všechno může ten a onen a nedělají nic. Jsou jen plní zlosti a zášti a ani nechtějí připustit, že za tím vším co se jim děje jsou jen oni sami. A tak se ve svém vnímání sebe sama jako oběti jen utvrzují. Svádějí vinu na všechny a všechno okolo a prostě nedělají vůbec nic.

Jenže to je ta nejhorší varianta. Představte si atleta, který má běžět překážkový závod. Stojí na startu dráhy a dívá se přes všechny ty překážky, které má v cestě, na cíl. Na staru jsou ti atleti minimálně dva. Jeden je úspěšný a většinou vyhraje, druhý nikdy nevyhrál. Ten první, který je úspěšný, vidí překážky, ale ví, že cesta k cíli vede jen přes jejich překonání. Bere je jako výzvu a nebojí se jich. Těší se na přeskočení každé z nich. Ten druhý vidí jen cestu plnou problémů, které mu tam někdo nastavěl, je znechucený, založí si naštvaně ruce na hrudník a začne vykřikovat jaká že to je nespravedlnost, že si tam nějaký cizí člověk dovolil nastavět nějaké překážky, aby se atlet musel trápit, přitom by to mohl celé proběhnout bez jejich překonávání, kdyby tam nebyly. Cítí se jako oběť zlomyslnosti někoho, kdo mu nepřeje úspěch. Ta situace se vyvíjí až tak, že když dá startér pokyn ke startu závodu, ten úspěšný atlet s nadšením vyběhne a každou překážku překoná, s energií a nadšením, s radostí z každé jednotlivě překonané překážky. A ten druhý? Stále stojí na startu, stále s pocitem, že to je nespravedlnost a čeká na zázrak, čeká, až mu někdo ty překážky odstraní s cesty, aby on mohl pohodlně projít. 

Víte, ten první atlet občas upadne, protože ne každou překážku se mu povede překonat bez problémů. Jenže když upadne, hned se zvedne a v závodě pokračuje. Ani se neohlíží, ani se nesnaží ze svého pádu někoho obvinit. Prostě se zvedne a běží dál, vstříc dalším překážkám. Tak dlouho, dokud nedorazí do cíle.

Je to směšná představa? Ano, taky se tomu musím smát, protože jsem nic takového na atletické dráze neviděla, ale vidím to denně v běžném životě. Slyším denně stížnosti od mnoha lidí jak je ten svět nespravedlivý, jak nic nefunguje a jak je tedy zbytečné se do něčeho pouštět. To jsou ti atleti, kteří nikdy do svého cíle nedoběhnou. Nikdy se nebudou radovat z vítězství, protože nedělají nic pro to, aby byli úspěšní.

Nejhorší je zastavit se před překážkou a neudělat nic pro její překonání.

Nejhorší je nedělat nic!