Někdy mám pocit, že jsem se zbláznila

Ano, přesně jak jsem to napsala v nadpisu. Opravdu mám někdy pocit, že jsem se zbláznila. A hlavně moje okolí si někdy klepe na čelo, jestli nejsem šílená. Proč? Protože celý život věřím, že svět, jak nyní vypadá, není tím světem, jakým by mohl být. Otevírají se mi vědomosti, které jsem si s sebou přinesla z minulosti existence mé duše, z domova, z dob, kdy bylo vše jinak. A někdy mám pocit, že jsem tady tak nějak omylem, protože nechápu co to ti lidi dělají.

Znám stará učení, která sem před nějakými lety přišel učit jeden nádherný člověk. Přesně jim rozumím. A jsem překvapená, že je stále tak málo lidí, kteří pochopili. Kteří dokázali přijmout to, co již tenkrát přišel učit. Raději setrvávají ve světě, který ale sami stvořili, který není přátelský, stále používají vůči sobě navzájem metody, které jsou zotročující a zničující.

Je spousta lidí, kteří mě mají za dokonalého blázna, snílka, naivku... Já ale nejsem snílek, jen si pamatuji, že byla doba, kdy jsme žili v absolutním souladu, v lásce, ve světě, kde nebyly války, nebyly rozepře, kde nikdo nebyl něčím víc a jiný něčím míň. Byli jsme jednotou, která žila v lásce. Vzpomínám si na tuto dobu a je mi teskno z toho, kde momentálně jsem.

Snad neztratím víru, že jednou přijde ten okamžik, že i ten poslední spící se probudí a začne pro nás všechny jiná doba. Doba neomezených možností v lásce. Těším se na ten okamžik a pro něj budu pokračovat ve své práci.