Nic není statické a vše se neustále proměňuje

...a někdy nastane období, kdy stojíme na místě a jen pozorujeme co se bude dít dál, nezasahujeme do běhu světa, pozorujeme a čekáme na okamžik, kdy jsme vyzváni naskočit do "toku" událostí a stát se přímými účastníky.

Když se snažíme prosadit svou a snažíme se do toho všeho procesu zasahovat a ovlivnit ho, většinou narazíme a dostaneme přes prsty. A když nenarazíme hned, ten doraz přijde. Všimli jste si toho? Já mnohokrát. A tak moc dobře vím, že mám opravdu jen počkat na výzvu a nechtít nic měnit a jen splynout s proudem a pokorně se nechat unášet.

Vše se proměňuje a někdy cítíme i v kostech, že je potřeba počkat si. Na znamení, na signál, na správný okamžik. Nic nejde urychlit, ale ani zpomalit. Ne z naší vůle. Celý vesmír se podvoluje vůli nejvyššího vědomí, tak proč se nepodvolit také a neodevzdat se mu?

Je to rozhodně snadnější, i když se to nemusí líbit našemu egu, než se snažit za každou cenu se vším bojovat a prosadit si své chtění, své představy o tom, jaké by to přece mělo být. Podvolení se je i bezpečnější, protože pak nemusíme čelit těm nárazům, které nám jasně dají najevo kde je naše místo. A když nechceme slyšet, když nechceme pochopit, přicházejí silnější a silnější nárazy, abychom si konečně vše uvědomili a přijali pokoru za svou cestu.

Ach ano, pokora. To je to slovo. Pokora. Pokora je láska.

Vše je tady proto, abychom se skrze pokoru naučili lásce.