Obrázek z výtvarky

Vždycky jsem byla velmi dobrá ve výtvarce. Od útlého detství jsem vyhrávala výtvarné soutěže a moje obrázky byly vystavovány a oceňovány.
Jednou jsme, na prvním stupni, myslím, že to bylo ve 4. ročníku ZŠ, dostali za úkol namalovat "Dům, ve kterém chci bydlet", tedy dům snů.
Děti, i já, jsme se pustili do tvoření. Vznikaly obrázky různých zámků, hradů, honosných vil. Můj dům snů byla obyčejná vesnická chaloupka s opadanými kusy omítky, prohnutou střechou, plaňkovým plotem, kde tu a tam chyběla plaňka, nebo byla nakřivo.
V pozadí byly kopce, les, nad chaloupkou svítilo sluníčko.
Pamatuji si s jakou radostí, láskou a pocitem, že v takové chaloupce bych byla opravdu šťastná, jsem dílko tvořila. Pamatuji si ty krásné pocity, spojené se sněním o takovém úžasném bydlení.
Předobrazem mi byla naše chalupa, která opravdu měla opadané kusy omítky, plaňkový plot už byl s mezerami, chalupa byla vlhká a studená a přitom měla nádhernou duši, měla atmosféru, měla své neopakovatelné kouzlo. Vnitřní prostory byly vybaveny starým nábytkem, zdi byly ozdobeny krásnými ornamenty, tu a tak ale taky již opadanými, kachlová kamna, starý kachlový sporák, se kterým jsem se uměla nejlépe dohodnout já, aby v něm krásně hořelo. Praskání dřeva, vrzání modřínové dřevěné podlahy...kadibudka - jo, tu jsem na tom obrázku taky měla!
Stará chalupa s nádhernou duší, s minulostí. Dům, který pamatoval narození dětí a smrt starců, dům, kde se skutečně žilo.
malovala jsem ten obrázek a byla jsem šťastná, že můžu aspoň na chvíli vstoupit do takové krásy, do takové plnosti. Pamatuji si to jako by to bylo dnes.
Obrázky byly hotové a nastalo jejich hodnocení. Praxe byla taková, že děti postupně přicházely k učitelce, ona hned každý obrázek zhodnotila, někdy se doptala co to na něm je a proč to tak je a dala známku. Někdy nám všem nějaký ukázala, aby k tomu něco řekla, buď pochválila, nebo upozornila na nedotaženost, odbytost, či jinou nedokonalost.
Přišla řada na mě. Po řadě vymakaných superdomů, zámků a podobných honosných sídel jsem nastoupila "na soudnou stolici" já se svou chaloupkou. A učitelka se mi vysmála, měla ze mě legraci, přede všemi se chechtala, že jsem namalovala takovou barabiznu. Ona mi nerozuměla. Ona vůbec nevěděla nic o opravdové kráse života. Ten obrázek byl z výtvarného hlediska skvělý, vytkla bych mu dnes jen jednu jedinou věc, nebyli tam lidé, byl tam jen ten dům a jeho nejbližší okolí. Ale pro mě byl ten dům samotný živou bytostí.
ten obrázek byl skvěle udělaný. Dostala jsem čtyřku!
Dostala jsem čtyřku, protože učitelka nehodnotila kvalitu provedení obrázku z výtvarného hlediska, i když šlo o výtvarnou výchovu. Ona hodnotila můj sen o domě, ve kterém bych chtěla bydlet a protože její představa byl nejspíše honosný velkopanský dům, možná spíše zámek, nejpravděpodobněji taková Hluboká, protože ona vůbec nic nevěděla o mě a mém vnímání hodnot, fakt, byla jsem žačkou 4. třídy základní školy, dala mi čtyřku, protože zhodnotila můj ideál bydlení jako nesmyslný a nízký, nehoden kladného hodnocení.

Než někomu dáte známku, zkuste se vcítit do jeho vnímání, do jeho vidění života.

Než někomu dáte známku, zkuste popřemýšlet jestli máte právo hodnotit něco, čemu nerozumíte.

Než někomu dáte známku, uvědomte si co vlastně máte hodnotit, jaké bylo zadání a o jaký obor se jedná.

Než někomu dáte známku, zkuste odložit potřebu něco hodnotit a ohodnoťte jen to, že je tady někdo, kdo prostě jen je.

Než někomu dáte známku, jděte raději do lesa, sedněte si na pařez a jen buďte.

Třeba vám dojde, že nemáte co hodnotit, že nemáte koho hodnotit, že můžete každého nechat, aby "to měl jinak, než vy"

...ten obrázek se pak někam ztratil, ale ve mně je stále živým. A kdybyste chtěli vědět...už tehdy to byl můj Krásnějov, jen jsem nevěděla, že se tak jmenuje