Proč máme tendenci podřizovat se tomu, co je nám předpovězeno věštcem?

Často jsem sama sebe přistihla, že když si nechám od některého z kolegů (většinou od jedné kamarádky) vyložit karty, zapomínám na to, že to, co je mi vyloženo, není dogma, ale je to jen pravděpodobnost, která může nastat, pokud ve svém životě nezměním něco zásadního.

A tuto tendenci má většina lidí. Když nám kartář/ka předpoví budoucnost, často pak už jen očekáváme kdy ta daná situace, událost, nastane. A to i v případě, že se jedná o něco negativního. Zapomínáme na to, že my sami jsme tvůrci svého osudu a podlehneme domněnce, že když je něco v kartách, apk je to jediná možnost, že právě to se bude dít. Správně bychom ale měli klást další otázky, zvláště tehdy, když se nám předpověd nelíbí. Měli bychom se ptát, jestli je něco, co můžeme u sebe změnit, aby se celá situace vyvíjela jinak.

Víte, nedávno jsem viděla několik videí s  bulharským jasnovidcem Rumenem Ivanovem, který si tak moc zamiloval nás, čechy, že se zde natrvalo usadil. Pan Ivanov povídal o tom, že často vidí všechny možnosti, které lidé, kteří ho navštěvují, nebo je i jen potkává na ulici, které mají. Casto vidí, že stačí, aby se prostě otočili opačným směrem, než kterým jdou a našli by tam opravdové štěstí, hojnost a překrásnou budoucnost. Jenže je problém ty lidi přesvědčit, aby to udělali. Protože by museli vyjít se svého stereotypu, museli by sejít ze své, již dávno vytyčené cesty, po které kráčejí a tvrdošíjně se jí drží, i když se jim po ní jde velmi obtížně. Vlastně si často zvykneme na to, že je naše cesta plná negativních věcí a tak se s touto situací ztotožníme, že se nám ani nechce jednat jinak.

A ta pohodlnost je také v podřízení se tomu, co je nám vyloženo v kartách. Je to opravdu pohodlné. Vezmeme to jako dogma a pak si už jen pohodlně očekáváme situace, které nám byly předpovězeny.

No jo, jenže věštecké praktiky mají sloužit k tomu, aby lidé viděli kam jejich nastoupená cesta povede a měli možnost se vědomně vydat jinudy, pokud zjistí, že by je současná cesta zavedla do úzkých.

My, lidé, jsme velmi pohodlní a opravdu velmi často raději jen čekáme a stojíme, podvolíme se tomu co se děje, nebo tomu, co nám někdo řekne, že se prostě stane, místo abychom "hejbli zadkem" a pohnuli se z místa, změnili směr, přestoupili na jinou cestu. Ona totiž ta správná vypadá na první pohled jako příliš složitá. Ale věřte, že tak vypadá především jen na ten první pohled. Když se po ní vydáme, můžeme zjistit, že to byla jen a jen iluze, že je ta cesta příliš obtížná. Vesmír od nás totiž požaduje odvahu a když mu ukážeme, že nejsme žádní poseroutkové, najednou se cesta sama umete a nám se po ní vykračuje pohodlně, s jen občasným překonáním nějaké malé překážky.

Pamatujte na to, až zase půjdete ke kartáři, kartářce, a budete mít pocit, že je váš život jen prodírání se trním. Ptejte se dál, ptejte se co máte změnit, aby se váš život proměnil. Ptejte se a pak konejte. Neseďte na zadnicích. nečekejte na katastrofy. Zvedněte se a měňte své životy, vydejte se na nové cesty, dýchejte a radujte se. Začněte žít. Začněte své životy opravdu tvořit.