Sebeláska

Jistě jste mnohokrát slyšeli, že sebeláska není v pořádku, že smrdí, že máte být skromní a pokorní, neklást odpor, podvolit se všem nadřízeným, všem autoritám... Je mnoho přesvědčení, která jsou nám dávána od dětství, která nás odnaučují lásce, sebelásce.

Mnohdy již od raného dětství slýcháme, že si lásku musíme zasloužit. Rodiče nám vkládají programy, že musíme být "hodná holčička", "hodný chlapeček", abychom si zasloužili jejich lásku. Musíme plnit všechny úkoly, všechna nařízení, abychom si pak zasloužili pochvalu a pozornost rodičů. Musíme být pilní v učení, překonávat sebe sama v mnoha ohledech, v mnoha předmětech, které absolvujeme ve škole, i když nemáme vlohy pro danou oblast, ale musíme plnit kritéria, abychom byli patřičně oceněni známkou, načež jsme podle oznámkování oceněni rodiči, prarodiči a okolím.

Když se nám v nečem opravdu nedaří, jsme za to trestáni. Minimálně tím, že nedostaneme pochvalu od nejbližších. Jsme souzeni za to, že nejsme dokonalí.

Tímto se v nás vytváří pocit nedokonalosti, přímo přesvědčení, že nejsme dostatečně dobří, abychom si zasloužili něco pozitivního, abychom si zasloužili lásku. A postupem času se sami na sebe díváme skrze kritéria, která jsme nuceni splňovat, která někdo nastavil a vyžaduje po nás, abychom je splňovali. My sami pak vyžadujeme po sobě, abychom splnili veškerá očekávání a pokud nám to nejde, protože daná oblast není pro nás přirozenou, dokážeme sami sebe soudit, odsoudit a trestat. Dokážeme sami sebe začít nenávidět za to, že nejsme dost dobří.

Milovat sebe sama, ovládat umění sebelásky, je základním předpokladem pro spokojený a naplněný život. Také bychom měli mít na paměti, že bychom měli v životě konat dle našich talentů a dělat takovou práci, pro jakou máme vlohy. Nemučit sami sebe tím, že se budeme odsuzovat za to, že nám něco nejde tak stejně jako někomu jinému. Každý člověk je naprostým originálem a každý se narodil s jinými předpoklady. Nemůžeme se s nikým porovnávat, protože my nejsme on. Máme svou cestu, svůj talent, jsme neopakovatelní a jedineční. Tak proč se nemilovat pro svou jedinečnost?

Sebeláska a sebepřijetí je podmínkou pro opravdu spokojený život. Jak můžeme chtít po okolí, aby nás milovalo, když nemilujemesami sebe? Když do okolí vyzařujeme to, že sami sebe rádi nemáme, okolí na to reaguje jako zrcadlo. Vždy nám odráží to, co my sami vyzařujeme. Takže když se nemáme rádi, neůžeme se divit, že na nás okolí reaguje tak, že nám dává najevo svou nelásku. Když se máme doopravdy rádi, i přes svoje nedostatky, když milujeme sami sebe takové, jací prostě jsme, se vším co k nám patří, celý vesmír nás také miluje. Když milujeme sami sebe, dáváme Bohu najevo, že si vážíme jeho díla. Přece nás stvořil k obrazu svému.

Je tedy vlastně jakousi povinností milovat sebe sama. Ale pokud to tak není a ještě jsme se to nenaučili, není to důvodem k tomu, abychom se za to trestali, ale důvodem k tomu, abychom s tím začali pracovat, abychom se na sebe dokázali podívat očima pozorovatele a uviděli všechny ty dobré věci, které umíme, všechny dobré skutky, které jsme kdy udělali. Ano, jistě, nadělali jsme se spousty chyb, ale ty slouží k poučení, ne k odsouzaní. Skrze chyby se učíme. Máme se pochválit za to, že jsme si chyby všimli, že si ji uvědomujeme a také za to, že stejnou chybu už nechceme opakovat. Je zapotřebí si odpustit a milovat se. Bez podmínek. Odpustit si všechny chyby, které máme (a máme je opravdu?) a prostě se milovat. Milovat sebe sama jako dílo nejvyšší energie, jako dítě Boha, jako dokonalou bytost, která je naprosto úžasná a dokonalá.