Vánoce a můj pohled na ně
Vánoce. Svátky, které kdysi byly o pohodě, souznění, setkávání, o rodině a jejím společném prožívání těchto krásných, vůní prosycených, svátků.
Původ vánoc je již někde v dobách pohanských, zvyk zdobit stromeček prý pochází se severských zemí, kdy byl do domu vnášen strom a s ním duch lesa, aby se ohřál, aby byl mírný a schovívavý po celou dobu zimních měsíců. Je mnoho zvyků, které pocházejí z různých částí světa, pak se staly přirozenou součástí vánoc jak je známe dnes.
Nevyznám se v původu jednotlivých tradic, nevím odkud a kdy se ujal který zvyk. Není to pro mě samotnou až tak důležité. O čem se chci zmínit je můj pohled na zvyk dávání dárků, který jsem si vytvořila jako dítě a stále se mi tato myšlenka líbí. Nevím kde jsem k ní přišla, ale tak nějak ji stále cítím jako ten můj důvod dávání dárků.
Nepocházím z rodiny, která by byla křesťanská. Táta byl komunista, přesvědčený, maminka vyrostla v evangelické rodině, kde její tatínek byl členem synodní rady, ale my, moje sestra a já, jsme nebyly vedeny k víře. Ale i tak jsme samozřejmě vnímaly poselství vánoc, toho křesťanského důvodu, proč se slaví.
Vždy co si jen pamatuji, jsem byla jakýmsi zvláštním způsobem fascinována Kristovým příběhem. Od dětství jsem vnímala, že je to zvláštní příběh o úžasné bytosti.
A tak jsem znala příběh jeho zrození, znala jsem vyobrazení Betlémského výjevu, kdy po narození Ježíška přicházeli lidé z daleka a přinášeli mu dary. Přinášeli co kdo měl. Tak je to přece zachyceno v mnoha Betlémech, které si lidi vyrábějí, stavějí pod stromečky, nebo na různých místech, v kostelích, na náměstích... A to je klíčové pro mé osobní vnímání zvyku dávání si dárků. Protože jsem, opravdu jako malé dítě, naznala, že dárky si dáváme na počest toho, jak lidé přicházeli a přinášeli Ježíškovi dárky. Tak abychom zachovali posvátnost události jeho narození, dáváme si navzájem dárky. Tak si připomínáme, že se narodil naprosto výjimečný člověk, bytost světla a lásky.
Tato idea ve mně zůstala po celé ty roky a tak nechápu proč se z dávání dárků stal hon za tím nej nej nej dárkem, vyjádřeným, v dnešní době, utracenými penězi za daný dárek, místo aby byly dárky symbolickým aktem projevení lásky. V dávání dárků o vánocích má být přece především láska, vyjádření vděku za to, že obdarovaný člověk je součástí mého života, ne předvádění se v tom kolik peněz stál a že je to já nevím kdoví co z reklamy v televizi... Teatrálnost novodobého obdarovávání mě děsí a nelíbí se mi. A je mi z toho smutno.
Pojďme se zamyslet nad tím, proč se vžil zvyk obdarovávání. Proč pro naše předky měly dárky docela jinou hodnotu? Jak je možné, že kdysi stačily maličkosti, většinou ručně vyrobené? Kdysi si lidé vážili jiných hodnot. Opravdovou hodnotou byla láska s jakou byl dárek pro druhého vybírán, nebo ještě lépe, vyráběn.
Bohaté vánoce nejsou bohaté množstvím dárků a hodnotou utracených peněz, ale množstvím lásky, kterou můžeme dát sobě navzájem.